Die Grundlagen des philosophischen Denkens des Grafen Georg von Buquoy
▫️ Michal MORAWETZ
Zejména anglosaští a němečtí historikové intelektuálních dějin objevují v posledních dvou desetiletích význam myšlenkových proudů první poloviny 19. století pro vytváření moderní společnosti. Po inspirativně pojatých pracích o nejvýznamnějších představitelích dobové filozofie se badatelská pozornost rozšiřuje na osobnosti nikoli již evropského, ale stále alespoň nadregionálního významu. Vzhledem k tomu, že se jedná o dějinné aktéry, u kterých byl význam jejich myšlení dosud zatím spíše tušen či předpokládán na základě širokých společenských kontaktů, je takto nově orientované badatelské zaměření nezbytně doprovázeno edicemi jejich prací.
Mezi nově objevované intelektuály patří též v Čechách žijící šlechtic hrabě Jiří Buquoy (1781–1851). Tato kniha přináší kritickou edici německy psaného filozofického spisu, ve kterém hrabě Buquoy vysvětlil zásady svého vědeckého myšlení. Jedná se o dosud nepublikovaný a v historiografii nevyužitý rukopis s názvem Kern meiner philosophischen Grundansicht, uložený v rodové pozůstalosti ve Státním oblastním archivu v Třeboni. V tomto spise, sepsaném ve čtyřicátých letech 19. století, objasnil hrabě Buquoy základní principy své filozofie. Svým zaměřením se tedy jedná o klíčový pramen k pochopení nejen celé řady dalších publikovaných i nepublikovaných Buquoyových prací, ale má zásadní význam i pro interpretaci jeho životních postojů, názorů a aktivit.
V úvodní studii této monografie je pramen interpretován v duchu současných metod intelektuálních dějin a zasazen do širšího kontextu myšlení první poloviny 19. století. Rovněž je dán do souvislostí s ostatními díly Jiřího Buquoye. Nechybí samozřejmě ani životopis zaměřený na odborné zájmy Buquoye a obsahový rozbor textu.
Obsahová analýza spisu ukázala, že cílem hraběte nebylo ani tak vyložit své názory na přírodu a člověka, jako představit metodu, pomocí níž je získává. Ve svém spise se proto zaměřuje na proces filozofování, nikoli na vytvoření filozofického systému. Nechává své myšlení unášet podněty, hledá cesty, kterými by se mohlo jeho myšlení vydat. Výsledkem filozofování podle něj má být jakýsi mentální obraz, umělecké dílo, které může v člověku vyvolat nějaké dojmy, může ho inspirovat, ale nikdy mu nemůže být návodem.
V souladu s teorií francouzského religionisty Antoina Faivra můžeme považovat Buquoyem popsaný způsob poznávaní přírody za esoterický. Výchozí bod pro své filozofování našel hrabě prokazatelně v „Kritikách“ filozofa Immanuela Kanta, teoriích anatoma Johanna Friedricha Blumenbacha i v myšlenkách dalších osobností dobové vědy. Pokoušel se skloubit poznatky humanitních i přírodních věd, blízká by mu z tohoto pohledu byla skupina vědců, kterou definoval americký historik Peter Hanns Reill jako „Enlightenment vitalists“.
