Václav BŮŽEK
Kniha se zabývá nemocemi, úmrtími a pohřby Ferdinanda I. a jeho synů Maxmiliána II., Karla Štýrského a Ferdinanda Tyrolského ve druhé polovině 16. století. Autor promýšlí odpovědi na řadu otázek souvisejících s poznáním vlivu zhoršujícího se zdravotního stavu uvedených vládců na výkon jejich každodenních povinností na sklonku života, o němž ve svých zpravodajských relacích podávali svědectví zvláště zahraniční vyslanci. Na následnou smrt a pohřby habsburských panovníků je nahlíženo v dobových projevech reprezentace jejich katolické víry, územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Odpovědi na položené otázky nebyly myslitelné bez poznání obsahu složité komunikace mezi nejbližšími pozůstalými, dalšími příbuznými a dvořany, v níž se rodil bezprostředně po smrti Ferdinanda I. i jeho synů a následně při jejich pohřebních slavnostech obraz sociálního těla jednotlivých vládců.
Přestože jednotliví Habsburkové nedosáhli stejných vladařských hodností, z hlediska použitých symbolů osobní a dynastické reprezentace se smuteční slavnosti po jejich smrti v Innsbrucku, Praze, Štýrském Hradci a Vídni podstatně nelišily. Vystavení jejich ostatků, pohřební průvody a zádušní mše patřily k závazným krokům stereotypních rituálů posledních rozloučení s habsburskými vládci, kteří opouštěli pozemský svět s hodnostmi císařů, králů a rakouských arciknížat. Podle vzorů uplatněných při pohřbech Karla V. sloužily smuteční slavnosti především k reprezentaci katolické víry zesnulých Habsburků, rozsahu jejich územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Z uvedených jevů se skládal při posledním rozloučení symbolický obraz nesmrtelného sociálního těla zesnulého vládce, jehož jádro tvořily ctnosti křesťanského rytíře. Nepřetržitost víry, vlády a moci nebožtíka přecházela při posledním rozloučení na nejbližší mužské potomky, kteří kráčeli v pohřebním průvodu bezprostředně za márami a při zádušní mši měli nejblíže ke castru doloris s rakví zesnulého vládce.
