Nástin stavu bádání
Problémem zájmu o českou šlechtu v devatenáctém a ve dvacátém století je ahistorický přístup k ní, často oscilující mezi nekritickým obdivem na jedné straně a úplným odmítnutím na straně druhé, což jen odráží krajní amplitudy tradičně nevyváženého vztahu české společnosti k nobilitovaným vrstvám. V jeho stínu stojí pevně metodologicky zakotvený výzkum, založený na zevrubném studiu pramenů uložených v rodových archivech.
Kritické bádání o úloze šlechty v občanské éře nemá v naší historiografii pevnou tradici. Syntetizující pokusy J. Hanuše a A. Okáče zůstaly na dlouhou dobu víceméně osamoceny stejně jako inspirativní články J. Havránka a M. Myšky. Osud tématu je totiž zatížen značnou mírou nacionální a třídní ideologizace, která jej provázela od vzniku samostatné republiky až po pád totalitního režimu. Současná historiografie se výzkumu šlechty v devatenáctém a dvacátém století věnuje relativně intentenzivněji. Vznikly práce encyklopedického charakteru (P. Mašek), monografie objasňující úlohu šlechty v oblasti umění (J. Vybíral, K. Křížová, M. Mžyková), biografie (R. Sak, Z. Bezecný, J. Majer). Ojedinělé práce se týkaly mentality aristokrata, jeho životního cyklu, vzdělání, zábavy, šlechtické rodiny (M. Lenderová, R. Slabáková, Z. Bezecný). Obecně se však dá říci, že bádání stojí stále na svém počátku, byť již byly učiněny kroky k jeho koordinaci (např. konference Adel in (aus) Böhmen und Mähren im 19. Jahrhundert pořádaná FF UP v Olomouci).
Je nezbytné, aby se výzkum šlechty v Čechách zapojil do širšího evropského rámce, který reprezentuje řada monografií o šlechtických společnostech jednotlivých státních útvarů a regionů i sborníky srovnávající proměnu sociálního a ekonomického postavení aristokracie v době vzmáhající se měšťanské společnosti (jejich autoři jsou např. A. M. Birke, D. Cannadine, A. L. Cardoza, Ch. Diemel, E. Fehrenbach, S. Gorzynski, M. Figeac, D. Lieven, J. Lotmana, R. Melville, G. W. Pedlow, A. v. Reden-Dohna, H.- U. Wehler).
Metodologicky přínosné jsou především práce německého historika Heinze Reifa. V knize o vestfálské šlechtě v letech 1770 až 1860 ukázal na základě rozboru hospodářského zázemí, struktury rodiny, nových forem výchovy a vzdělání, možností kariéry a spolkové aktivity cestu šlechty od stavu k uzavřené regionální elitě. Heinz Reif je zároveň autorem svazku z ediční řady Enzyklopädie deutscher Geschichte věnovaného šlechtě v devatenáctém a dvacátém století, který je shrnutím stavu bádání o této otázce v Německu, a editorem sborníku Adel und Bürgertum in Deutschland, jenž završil jeho do značné míry vzorový projekt Elitenwandel in der gesellschaftlichen Modernisierung: Adel und bürgerliche Führungsschichten in Deutschland 1750-1933.
Stranou pozornosti německých historiků nezůstala aristokracie v habsburské monarchii, a tedy ani v českých zemích. Nejvážnější zájem o toto téma projevil mohučský historik Ralph Melville. Od konce šedesátých let se soustředil na poznání úlohy šlechty v přelomovém období kolem roku 1848. Svá zjištění, publikovaná postupně v řadě dílčích studií, shrnul v knize nesmírně důležité i pro českou historiografii s názvem Adel und Revolution in Böhmen. Šlechtické politice, zvláště moravské, se soustavně věnuje Robert Luft. Za zmínku stojí především jeho práce o moravské velkostatkářské "Mittelpartei".
Z rakouských historiků se šlechtou jako důležitým politickým elementem a nositelkou konzervativních myšlenek zabývá Lothar Höbelt. Přínosné jsou studie o životním stylu rakouských šlechtických rodin z pera Hannese Stekla, který vydal práci o rodu Schwarzenbergů a Lichtensteinů v předbřeznové době. Na tuto monografii navázal se spoluautorkou Marijou Wakounigovou později dějinami rodu Windischgraetzů v devatenáctém a dvacátém století. Zájem o šlechtu v podunajském soustátí v devatenáctém a dvacátém století projevují i někteří autoři francouzští a američtí (H. L. Agnew, J. P. Bled, J. Blum, E. Glassheim, W. D. Godsey, S. Wank).
Metodologickou inspiraci poskytuje nepoměrně rozvinutější bádání o šlechtě v raném novověku, jehož důležitým centrem je Historický ústav Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Důkazem toho jsou výsledky výzkumu V. Bůžka a jeho žáků publikované v řadě sborníků Opera historica a v knižních monografiích (nejnověji Věk urozených - šlechta v českých zemích na prahu novověku). Jejich práce tvoří nejvýraznější výstupy výzkumného záměru Šlechta v novověkých dějinách českých zemí, na němž participuje i garantka tohoto projektu M. Lenderová, zabývající se především odbdobím druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století. Předkládaný projekt navazuje na nosný projekt nejen metodologicky, ale i chronologicky.
Předmět výzkumu
Šlechta v období, kdy se pod silou celé řady dějinných procesů měnila společnost z tradiční agrární v moderní industriální, postupně ztrácela své dosavadní výlučné postavení. Šlechtictví samo však zůstávalo stále symbolem sociální prestiže, o čemž svědčí množství nových nobilitací především v řadách důstojníků a státních úředníků, ale i vědců, umělců, podnikatelů, politiků.
Mezi nově nobilitovanou a historickou šlechtou, která se stane vlastním předmětem výzkumu a pro níž používám termín aristokracie, stála téměř po celé devatenácté století dosti pevná společenská hráz. Pouze historická šlechta mohla získat vysoké postavení u císařského dvora, jen nejvýznamnější rody habsburské monarchie se staly dědičnými členy panské sněmovny, jen ony byly držiteli rodových fideikomisů. Mezi nově nobilitovanou a historickou šlechtou zřejmě nedocházelo k příliš častým sňatkům, ani společenským kontaktům.
Historická šlechta byla společenskou vrstvou skutečně vytvořenou a stmelenou dějinami. Podíváme-li se na českou zemskou šlechtu, najdeme mezi ní příslušníky aristokracie pocházející z mnoha koutů Evropy. Kromě původně českých rodů zde žily rodiny rakouské, německé, uherské, francouzské, italské, potomci rodů irských, skotských a dalších. Neustálým prolínáním se z této zdánlivě nesourodé směsi vytvořila dosti kompaktní a relativně uzavřená sociální skupina.
Vnitřní hierarchie historické šlechty zdůrazňovala i v devatenáctém století více urozenost a starobylost rodu nežli majetkové poměry. Nejvýše v žebříčku, vyjádřeném konečně i vídeňským dvorním pořádkem, stály rody náležející k bývalým bezprostředním říšským knížatům. Ty představovaly díky svému historickému postavení skutečnou špičku rakouské aristokracie. Za nimi následovaly další knížecí a hraběcí rody. Mezi baronskými rody žijícími v Čechách ve sledovaném období nalezneme jak čerstvě pošlechtěné průmyslníky, úředníky nebo vojáky, tak příslušníky rodin, jejichž rodokmen sahá do středověku.
Počet šlechticů v Čechách nebyl nikterak velký. Literatura uvádí, že v polovině 19. století tvořili 0,11 procent obyvatelstva. To bylo pro srovnání pětkrát méně než v Dolním Rakousku, desetkrát méně než v Haliči a padesátkrát méně než v Uhrách. V Čechách prakticky neexistovala historická nižší šlechta a při ignoraci nobilitantů se tím jen prohlubovala propast mezi vysokými aristokraty a zbytkem společnosti.
Navzdory změnám, které přinesla modernizace v devatenáctém století, si historická šlechta udržovala značný vliv v řadě oblastí veřejného života, což jí umožňovala podoba rakouské ústavnosti i silné postavení císařského dvora. Aristokraté působili v rakouských vládách. Diplomacie obecně zůstávala i v druhé polovině 19. století hájemstvím šlechty, ještě na počátku 20. století tvořila historická šlechta téměř polovinu diplomatického sboru.
Aristokracie si zachovávala vliv i v říšské radě a na zemských sněmech. Umožňoval jí to kuriový volební systém a v panské sněmovně navíc instituce dědičných členů. Je zřejmé, že v "občanské éře" byla šlechta přizvána ke správě věcí obecných a toto pozvání přijímala. Musela se však vyrovnat se značným posuvem v politickém myšlení. Politické spojence nacházela šlechta mezi občanskými skupinami a stala se, někdy ne zcela dobrovolně, aktérem bojů mezi federalismem a centralismem, liberalismem a klerikalismem, ale i potyček národnostních. Je otázkou, do jaké míry byl tento způsob politické práce šlechtě vlastní a nebyl-li jen úlitbou chránící šlechtu od úplné sociální izolace. Nezanedbatelné bylo i postavení šlechty v obecní a okresní samosprávě. Významně zasáhla do spolkového života, na mysli mám především její úlohu v řadě uměnímilovných a hospodářských společnostech. Kromě politiky zůstalo významné postavení šlechty v armádě. Historická šlechta se uplatňovala významně i v nejvyšší církevní hierarchii.
S nastupující industrializací by se dal očekávat ústup šlechty v hospodářské oblasti. Po boku podnikatelů z měšťanských kruhů však nacházíme celou řadu šlechticů. Spolufinancovali některé projekty, například v oblasti železniční výstavby, nebo se stávali členy správních rad akciových společností. Samostatně podnikali především v oblasti potravinářského průmyslu, ale i v hutnictví a těžbě uhlí. Nejvýznamnější postavení však měla šlechta v oblasti pozemkové držby a zemědělské výroby. Na konci devatenáctého století představovala rozloha velkostatků 35 procent veškeré pozemkové držby v Čechách. I když mezi držitele deskových velkostatků pronikalo postupně čím dál více nově nobilitovaných a nešlechticů, nemohli v žádném případě především velikostí pozemkového majetku konkurovat historické šlechtě. V rukou desíti největších velkostatkářů (mezi nimi se vyjímali hlubočtí Schwarzenbergové s více jak 178 tisíci hektary půdy) byla více jak desetina celkové rozlohy země.
Jakkoliv byly latifundie a tituly pro šlechtu důležité, tím podstatným rozdílem, jímž se aristokraté odlišovali od zbytku společnosti, byl svébytný životní styl. Zakotvení šlechty v rodinné tradici, její vztah k venkovskému sídlu a pozemkovému majetku byly jeho nutnými předpoklady. Konkrétní podobu životního stylu výrazným způsobem formovala důkladná výchova v letech dětství a mládí. K typickým projevům šlechtického životního stylu patřilo cestování. V průběhu roku se aristokrat pravidelně pohyboval mezi palácem či bytem ve městě, kde trávil společenskou sezónu, případně byl poután politickou činností či postavením u dvora, a venkovským sídlem, kam spěchal za povinnostmi správce majetku, ale též radostmi lovecké zábavy. Nechyběly ani cesty za poznáním, zdravím nebo dobrodružstvím. Společenská setkání šlechty se odehrávala téměř bez účasti nešlechticů. Její salony sloužily převážně k zábavě v kroužku rovnorodých přátel a příbuzných.
Na příkladu šlechtického sňatku lze sledovat uzavřenost šlechtické společnosti ještě zřetelněji. Při výběru partnera platila i v devatenáctém a na počátku dvacátého století zásada rovnorodosti, namnoze institucionalizovaná formou omezení v dědictví fideikomisu. Porušení tohoto pravidla nebylo časté a většina historické šlechty je považovala za nežádoucí. Jeho dodržení však nepřinášelo pouhé uzavírání rodinných aliancí bez ohledu na city. Vzájemné vazby uvnitř šlechtické společnosti tvořilo nepřehledné předivo příbuzenských vztahů, posilující její uzavřenost.
Velký význam šlechta přikládala tradičním formám zábavy. Jízda na koni, šerm a zvláště myslivost byly konstitutivní prvky jejího životního stylu. Nejednalo se o pouhou činnost za účelem pobavení, ukrácení času. V jejich dlouhodobé kultivaci můžeme s trochou nadsázky vidět dědictví "rytířských časů". Lpění na nich má jistý rys historismu a tradicionalismu. Velká obliba lovu předurčovala střídání pobytů ve městě a na venkově. Podzimní hony byly pro šlechtu jednou z nejvýznamnějších událostí v průběhu roku, místem setkání s příbuznými i prostorem pro politická jednání. Úspěch a neúspěch výprav za zvěří se stal nejčastějším námětem korespondence i deníkových záznamů mužských příslušníků šlechtických rodin. Na tyto tradiční šlechtické záliby navázala na konci devatenáctého století obliba některých odvětví sportu jako byl tenis nebo automobilismus.
Svébytný životní styl vyvolával u nešlechticů obdiv i nepochopení. Mnohými byl odsuzován a stal se spolu s nesmiřitelným rozporem liberálního a konzervativního vidění světa a neochotou přijmout novodobý nacionalismus hradbou vzdalující historickou šlechtu od světa měšťanské společnosti.
Cíl a postup výzkumu
Při stanovení cíle projektu vycházím z potřeby doložit hypotézu o vědomé izolovanosti české historické šlechty, k níž přispívala její malá početnost, provázanost složitým předivem příbuzenských svazků, výjimečné postavení coby největších pozemkových vlastníků i lpění na svébytném životním stylu. Odstup, jež si aristokraté udržovali od světa nešlechticů, mohl tkvět v přesvědčení šlechty samotné, že tvoří tradiční elitu společnosti, vymezenou na základě původu a bohatství. Česká měšťanská společnost vyrůstající na zásadách občanské rovnosti však takto vymezenou elitu mohla jen stěží přijmout. Vědomí výlučnosti, je jedním z podstatných fenoménů, který musíme zvažovat při studiu života šlechty v devatenáctém a na počátku dvacátého století.
K poznání tohoto fenoménu je nejprve nutné přesně stanovit strukturu této sociální vrstvy. Kritéria příslušnosti k ní nejsou zcela jednoznačná. Musí se vycházet z kategorií starobylosti a urozenosti, vlastnictví pozemkového majetku a vzájemných rodinných a společenských vazeb jednotlivých rodin. V této prozopografické fázi výzkumu by měla vzniknout databáze příslušníků aristokratických rodin v Čechách ve sledovaném období (na základě předběžných sond by se jednalo o členy asi 150 rodů), která bude publikovaná v elektronické podobě na internetu. K jejímu vytvoření bude využito obecných a biografických encyklopedií, šlechtických almanachů, schematismů velkostatků; z archivních pramenů především šlechtických adresářů a návštěvních knih.
Dalším krokem bude stanovení podílu historické šlechty ve veřejném životě v Čechách v druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století. Předmětem zájmu se stane politická angažovanost české aristokracie na říšské radě a v zemském sněmu, ale i v okresní a obecní samosprávě, případně její činnost ve státních službách (pramenná základna bude obdobná jako v předcházející fázi výzkumu). Důležité je z tohoto hlediska i členství ve spolcích, ať již s vědeckým, uměnímilovným, sportovním nebo hospodářským zaměřením (využití výročních zprávy jednotlivých spolků přinášející seznamy členstva). Na tomto základě lze poznat míru otevřenosti šlechty směrem k občanské společnosti. Uzavírání se světu nešlechticů lze naopak sledovat v přetrvávající existenci institucí výlučně určených aristokracii (šlechtické kasino, ústavy šlechtičen, šlechtické akademie).
Předpokládanou společenskou izolovanost historické šlechty lze doložit za využití metod šířeji pojímaných sociálních dějin, zkoumajících mentality a každodennost jednotlivých sociálních skupin. Důležité bude především poznání sňatkové strategie, způsobu výchovy a výběru vychovatelů, šlechtické zábavy a rodinných slavností, včetně okruhu jejich účastníků, vztahu ke služebnictvu a venkovskému obyvatelstvu. Rekonstruovat lze i způsob konzervativního myšlení šlechtice vázaného rodinnou tradicí, vztahem k církvi a pozemkovému vlastnictví. Vycházet mohu ze závěrů své doktorské práce postavené především na příkladu orlické větve Schwarzenbergů. Materiál ke komparaci (nejdůležitější jsou samozřejmě prameny osobní povahy - deníky, paměti, korespondence) budu čerpat z rodinných archivů Buquoyů, Czerninů (jindřichohradecká větev), Lobkowiczů (mělnická větev), Thunů (děčínská větev) a Kinských (chlumecká větev).
Pokud jde o časový plán řešení - první a druhou etapu výzkumu lze zvládnout v prvním roce trvání grantu, třetí fáze, heuristicky a interpretačně náročnější, potrvá dva roky. Na konci výzkumu vznikne knižní monografie, jejíž obsah bude odpovídat výše nastíněným badatelským okruhům. Předpokládané rozvržení do kapitol je následující: struktura historické šlechty jako společenské skupiny - hospodářské zázemí- podíl historické šlechty ve veřejném životě v Čechách - životní styl a soukromý život - myšlení historické šlechty.
